Rozhovor s Richardem Krajčo

Třicet let je tváří nejznámější české kapely Kryštof. Svůj sen si splnil, když vyprodali Strahov. Lidé ho znají jako zpěváka, přitom studoval herectví a deset let hrál v Národním divadle. Sociální sítě mu pomáhají v herecké práci. I když si ordinuje každý rok digitální detox, neví, jestli se bez nich dá v dnešní době žít.

Po šesti letech jste vydali vloni album Halyvůd. Je to výsledek covidové doby, kdy jsme byli všichni zavření doma, nebo to byl plánovaný počin?

Kdyby nepřišel covid, tak by deska vyšla dřív. Na druhou stranu covid desku malinko ovlivnil obsahově i náladou. Vlastně je to ale nejveselejší album, které jsme vydali.

Některé videoklipy režíruje vaše manželka Karin. Jaká je to spolupráce a kdo má poslední slovo?

Víte, my jsme spolu tak propojeni a spjati, nejenom prací, ale vším, takže spolu vše probíráme, diskutujeme své nápady a dokážeme se na věcech shodnout. Když jsme dotočili videoklip Do nebe se propadám, tak nám oznámila, že to je její labutí píseň pro nás, že toho už bylo dost a chce si dát pauzu. Takže to bylo její režijní rozloučení s námi.

Četla jsem od ní knihu nazvanou Za sny, vy jste k ní složil písničku Zůstaň tu se mnou…

Kniha Za sny byl původně filmový scénář a ta písnička byla vytvořená pro film. Protože se Karin nepodařilo sehnat české peníze, i když ty zahraniční v koprodukci ano, nakonec se rozhodla, že se filmu věnovat nebude a zaměří se na literaturu. Takže scénář přepsala do knihy a tím pádem tato kniha získala svoji píseň. Byl jsem při ní, když psala, a prožíval jsem s ní vše kolem příběhu. Takže díky této blízkosti víte, odkud kam postavy jdou a celé vás to pohltí. Byla to první písnička, o které jsem řekl, že jsem ji nenapsal já, ale že ji napsal Max, tedy ten kluk v tom příběhu. Maxe jsem měl hrát já, takže jsem to tehdy psal jako ta postava. Bylo to pro mě trochu zvláštní, protože já jako Richard Krajčo jsem se na to díval tak trochu ze shora.

Podle mě se to moc povedlo. Silný příběh, který se vryje do srdce, a k tomu ta emočně plná skladba… Čekal jste, že se stane tak oblíbenou a videoklip jedním z nejsledovanějších v historii?

Sedlo si to. Ne vždy se všechno takto spojí. V tomto případě to moc hezky zafungovalo.

Zpěváci tvrdí, že je mnohem jednodušší zpívat v angličtině než v češtině. Vy jste to nikdy nezkoušel?

Zkoušel. Nejintenzivněji v době, kdy jsme dostali nabídku jít do zahraničí. Je to pravda, zpívat v češtině je obtížnější. Ostatně to vidíte na všech pěveckých soutěžích, kdy lidi zpívají skvěle anglicky a pak mají zazpívat českou písničku a neodkážou to. Je tam jiná intonace, jiné důrazy, jinak se zpívá, jinak pracujete s jazykem. Na tom si hodně zpěváků vyláme zuby, což je vlastně paradox, protože neumí zpívat v rodném jazyce. Já mám češtinu moc rád. Je košatá. Ano, je tvrdá, ale dá se v ní vyjádřit spousta krásných věcí jinak než v angličtině. Díky tomu, že jsem studoval divadlo a hodně četl poezii, tak mě vždy přišla okouzlující a inspirující. Proto i ty naše texty jsou někdy takové básnické, a ne možná tak přímé, jak by si někteří představovali. Musí se v nich občas trochu hledat, obsahují metafory. A to je to kouzlo, které nám český jazyk nabízí.

Vaše texty si opravdu pohrávají s češtinou v mnoha směrech. Zajímá mě, kde vznikají? V hlavě, v srdci, když jdete po ulici?

Všude. Já vlastně nikdy nevím, kdy a kde to přijde. Někdy je to prvotní slogan, který vás napadne a odrazí celou písničku ode dna. Pamatuji si, když jsem psal píseň pro Karla Gotta Srdce nehasnou, tak to byl první verš – Někdy se ví, co Bůh chystá – který to rozjel a já pak věděl, o čem ta celá píseň bude a kam ji budu směřovat. Mívám hudbu hotovou dřív, než jsou texty. A pak podle nálady muziky si hledám téma. Někdy to jde hned, někdy čekám, někdy to jen rozepíšu a čekám. Třeba píseň Cesta, tu jsem měl rok v šuplíku. Měl jsem první sloku a refrén a nemohl jsem ani za nic napsat druhou sloku. Je to takový boj, když se zaseknete.

Jaká je nálada v kapele po tolika letech společného hraní? Letos spolu oslavíte třicet let…

Je to pořád fajn. Krize, kterými si každá kapela projde, máme dávno za sebou. Ty jsme absolvovali na začátku, kdy jsme prorazili, to jsme se spolu učili žít. Přišlo to ze dne na den a my jsme spolu žili dva roky v dodávce. Jako mladí kluci bez závazků jsme se nemuseli vracet domů. Hráli jsme čtyři, pět koncertů týdně, abychom fanouškům ukázali, že umíme hrát a že je s námi zábava. To bylo to zlomové období, tam jsme se začali poznávat. Před tím jsme spolu strávili sedm let ve zkušebně, ale to bylo jiné.  Přišli jsme, zahráli jsme si dvě, tři hodinky a šli domů, byl to takový kroužek. Ale najednou se s toho stalo manželství. Prošli jsme si různými vlnami a když jsme ustáli tyto začátky, tak snad už nehrozí nic, co by nás rozdělilo. Každý máme své chyby a nedostatky, každý jsme omezeni i v tom, jak umíme nebo neumíme hrát a to o sobě víme. My už jsme staří fotři, některým táhne na padesát, takže si myslím, že by byla hrozná škoda, kdyby se mezi nás dostal nějaký klín, který by rozbil to, co léta spolu vytváříme.

Zažil Richard Krajčo někdy vyhoření?

To víte, že ano. Jsou to ty sinusoidy, které člověk prožívá. Já mám rád cíle. Vždycky jsem si je stanovoval a byly to pro mě mety, o které jsem usiloval. Když jsme vyprodali Strahov, to bylo sedmdesát tisíc lidí, to byla celoživotní meta. Nikdy mě nenapadlo, že budu mít tak slavnou kapelu, natož tak slavnou, že přijede tolik lidí a z půlky Evropy se sveze aparát, abychom to nazvučili. Byla to obrovská euforie a zároveň potom dvanáct měsíců velkého prázdna, protože jsem svůj cíl ztratil. Musel jsem si některé věci znovu pojmenovat. Opustila mě velkolepost. Začal jsem hledat jiné věci a dneska mám už raději menší formáty koncertů. Vzdal jsem se vedení kapely, a rozhodl jsem se, že budu dělat už jen to, co mě baví.

Vy jste řekl, že jste si už splnil všechny své hudební sny. Ale co bude dál?

To nevím (smích). Nemám žádný hudební sen před sebou. Chci se těšit. Vybudovali jsme si pozici, na které jsme s klukama dlouho pracovali a jsem rád, že můžeme česat ovoce.  Objevily se mi jiné cíle, a to v soukromém životě. Mám své představy a plním si je, i když nejsou vidět na jevišti.

Získal jste ocenění v Czech Social Awards jako inspirativní osobnost. Jak se žije pod dohledem tolika očí na sociálních sítích?

Já nad tím nijak nepřemýšlím. Když mě něco napadne, tak to natočím a zveřejním. TikTok, Instagram i Facebook jsou jiné platformy, všude jsou jiní lidé. Na Facebooku jsou, řekněme, důchodci sociálních sítí, Instagram je pro střední generaci a TikTok – tam jsou převážně teenageři. Když za mnou chodí „děti“, tak mi říkají, že mě znají z TikToku a já vlastně nevím, jestli mě vůbec znají jako zpěváka nebo herce. Sociální sítě jsou nedílná součást dnešní doby, a ačkoliv má člověk někdy touhu to vypnout, tak si tím nejsem jistý, jestli to jde. Každý leden absolvuji digitální detox. Mám vypnuté sítě, používám starou tlačítkovou Nokii, jsem odstřižen od internetu. Je to velmi očistné a svobodné. Samozřejmě jsem přemýšlel nad tím, jestli je dnes možné fungovat bez sítí, nevím, možná ano. A možná mě od toho dělí pár měsíců nebo pár let a pak to vše vypnu a bude mi fajn, ale také mi to možná bude chybět. Odstřihnout se z digitálního světa může znamenat, že zmizíte úplně. V jakékoliv míře dnes sociální sítě používají skoro všichni, takže to není tak jednoduché z nich odejít. Můžeme apelovat na děti, aby zkusily žít normální život, a ne jen ten digitální. Každý rodič se o to snaží a je to boj. Naši rodiče s námi také měli svá trápení a od některých věcí nás odrazovali a některé zase doporučovali. Naše doba je takováto. Na druhou stranu, já jsem herec, a v době lockdownu mi TikTok pomáhal ventilovat hereckou práci. Lidé mě znají jako „Kryštofa“ a jako herce mě tolik lidí nezná, neví, že jsem byl deset let v Národním divadle. Když něco natáčím, tak je to tak, že „zpěvák si odskočil“, i když profesně jsem herec. TikTok mi pomáhal v herecké práci.

Eva Fruhwirtová

Foto: Pavel Rybníček